Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kuriozity v Latinské čtvrti

22. 2. 2013

titul.jpgTo, že zde naleznete velkou hustotu drobných restaurací se specialitami z celého světa, že centrem Latinské čtvrti je Sorbonna a že čtvrť se nazývá Latinskou, protože v minulosti latina byla vyučovacím jazykem, to jsou fakta všeobecně známá. Avšak Axelle, průvodkyně pro blog Paris ZigZag, která v Latinské čtvrti žije od narození, nám odhaluje mnohem více. Ukazuje nám „Paris insolite“ - skryté kouty a méně známé kuriozity Latinské čtvrti.
1-ste-genevieve.jpg
Sraz skupinky zanícených Pařížanů je v nedělní slunečné mrznoucí odpoledne pod sochou Sainte Geneviéve na mostě „Pont de la Tournelle“. Svatá Geneviéve se dívá směrem na východ, v její kamenné formě má u sebe děvčátko, u jiných soch této patronky je to často beránek, symboly její ochrany. Z mostu se díváme přímo na katedrálu Notre-Dame, pozorujeme hejna racků houfně přelétajících od jednoho břehu Seiny k druhému. Axelle nám vysvětluje, že Victor Hugo, svým románem „Chrám Matky Boží v Paříži“, vlastně katedrálu zachránil od jejího zániku, svým dílem jí opět vdechl slávu.

Na druhé straně silnice se díváme na světově známou restauraci „Tour d'Argent“, kterou proslavila kvalitní kachna. Cena večeře v této restauraci se může vyšplhat do závratných čísel, ale několika 2-pevnosti-mostu.jpgšťastlivcům se sem alespoň jednou za život podaří dostat. Říká se, že právě zde se začala na podnět krále Henryho III. používat ve Francii vidlička, která se do té doby používala jen v několika italských domech.

O několik kroků dále procházíme kolem „Paradis Latin“, jednoho z nejstarších kabaretů, sice méně známého jako Moulin Rouge, nebo Lido, ale mezi obyvateli čtvrti stejně oblíbený. Kabaret zrestauroval a znovu uvedl do provozu Gustav Eiffel.

Ve vchodu do navenek ničím nezajímavého parkoviště, naše průvodkyně Axelle otevírá klíčem vchod do budovy, kde bydlí, vede nás do podzemí, do prostor parkoviště, kde se nachází jeden z mála pařížských zbytků zřícenin pevnostního ohrazení z XII. století. Philippe Auguste, když odcházel na křižácké výpravy, nechtěl nechat Paříž napospas nebezpečí nepřátel, kteří přicházeli hlavně ze západu (angličtí králové a vojevůdci z Normandie) a tak dal vybudovat pevnostní h3-arene-de-lutece.jpgradbu kolem města, jejíž zbytky jsou zřetelně vidět ve staré čtvrti Marais. V suterénu obytné budovy se ocitáme tváří v tvář se zbytkem mostu nad řekou Bièvre, která kdysi tekla Paříží. Jelikož řeka byla velmi znečištěná, plná odpadů, v Paříži ji vysušili a už po ní nejsou žádné stopy. Pod kamenným mostem byly kovové mříže, aby se nepřítel ani pod vodou do Paříže nedostal.

V prvním století, v časech původce Paříže, galsko-římanské Lutécie, byla vybudo4-rene-descart.jpgvána aréna „Arène de Lutèce“, která pojala neuvěřitelný počet 17.000 diváků. Konaly se zde divadelní představení, souboje zvířat i lidí. Stojíme na kraji arény, abychom nenarušili aktivity čtvrti. Chlapci různých věkových kategorií zde hrají fotbal, muži hrají petang, na schodech (jak je Pařížané volají „gradins“) sedí dvojice v objetí, jedinci s knížkou v ruce, skupina dospívajících dívek ve veselém rozhovoru. U budov ještě vidno mříže, které sloužily jako klece pro zvířata.

Během haussmannských prací zde plánovali udělat sklad autobusů, avšak opět na scénu vstupuje Victor Hugo jako zachránce Paříže, adresuje různé listy, aby uchoval nedotčenost „Aréne de Lutéce“. Místo vůbec není ovlivněno turisty, je tu jen život čtvrti a jak nám průvodkyně říká, pro Pařížany je tato oáza volného času, tento zbytek staré Lutécie životně důležitá.

Zastavujeme se před vchodem domu, ve kterém žil Descartes. Axelle nám vypráví kuriozitu, že po jeho smrti ve 5.jpgStockholmu byla jeho lebka z hrobu ukradena a našla se až v 19. století, s latinskou básní a seznamem jmen devíti majitelů, jež od krádeže vystřídala. Dnes se lebka nachází v muzeu v Jardin des Plantes. Hned za rohem se ocitáme na ulici Mouffetard, hlavní ose Latinské čtvrti, kde nás průvodkyně upozorňuje na starou tabuli první čokoládovny v Paříži z roku 1748, s názvem „Négre Joyeux“, znázorňující Zamora, sluhu Madame du Barry. Přestože se diskutuje o jejím odstranění, je prohlášena za národní památku.6.jpg
 
U vchodu do restaurace, jejíž stoly krášlí čerstvé růže v kovových červených konvích, na dvou tabulkách čteme, že jde o dům, ve kterém během několika let bydlel Hemingway a v němž bydlel Paul Verlaine, básník 19. století.

Dostáváme se k Pantheónu, historie kterého je spojena s patronkou Paříže Sainte Geneviéve. Z původního kostela Sainte Geneviéve zůstala dnes jen věž, protože v 18. století, kdy král Ludvík XV. onemocněl, modlil se k této světici a jelikož se vyléčil, tak z víry v sílu modlitby k ní, jí dal postavit Pantheon. Později se z kostela stal monument, jehož posláním je být čestným místem odpočinku hrdinským „bohům“ Francie. Jsou zde uloženy ostatky 71 osobností, mezi nimiž je jako jediná žena Marie Curie. Na zdech tohoto díla v neoklasicistním stylu ještě dnes vidno stopy po bývalých oknech, které byly zazděné, když Pantheon přestal 7-ste-genevieve.jpgbýt kostelem.

Hned při Pantheónu vám oči kloužou po impozantní fasádě knihovny Sainte Geneviéve, první veřejné knihovny, která byla postavena jako samostatná knihovna a nikoli jako součást kláštera nebo kostela.

Naše nedělní prohlídka Latinskou čtvrtí se chýlí ke konci před Sorbonnou, která v 13. století jako „Collège de Sorbonne“ byla fakultou teologie. V té době pojala jen 20 osob, které zde několik let žili a studovali. Zajímavým faktem je, že už tehdy to byla univerzita, jejíž prestiž se nestavěla na finančních prostředcích, ale na kritériu „excellence“. Sorbonna byla postavena kardinálem Richelieu, který zde studoval a také se stal jejím ředitelem.

Na ulici „Rue des Ecoles“ socha sedícího Montaigne přináší studentům štěstí. Ted8.jpgy přesněji řečeno, štěstí jim přinese, pokud se den před zkouškou dotknou boty a řeknou „salut Montaigne“. Podle obchytanosti a zežloutnutí bronzu člověk věří, že to skutečně funguje. Pokud Montaigne štěstí nepřinese a student zkoušku neudělá, tak se vrátí udělat Montaignovi „bisutage“ (pošikanovat ho), důkazem čehož jsou jeho do červena zbarvené rty.

Naše procházka kuriozitami Latinské čtvrti končí přečtením slov na podstavci Montaignové sochy: „Paříž má mé srdce od mého dětství. Francouzem jsem jen přes toto velké město. Město velké a nesrovnatelné ve své rozmanitosti. Sláva Francie je jednou z nejušlechtilejších ozdob světa“.

Maria Dopjerova-Danthine, Paristep
Zdroj informací: průvodkyně Axelle z pařížského blogu Paris ZigZag9-527.jpg