Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zátiší Montmartru

6. 10. 2013

montmartre-1.jpgProhlídka zátiším a uličkami Montmartru (i četnými schody) se zaníceným průvodcem, historikem a publicistou, odborníkem na Paříž, Michelem Faulem, začíná při východu ze stanice metra Abesses, po vyjití točitého schodiště se 115 schody. Stanice metra vděčí svému názvu podpatku („abesses“ po francouzsku) z nedalekého opatství „Dames-de-Montmartre“ a je pozoruhodná tím, že je jednou ze tří pařížských stanic metra, jejichž vstup je pokryt skleněnou střechou, design navržený Hectorem Guimardem.

Ocitáme se mezi typicky pařížským kolotočem a kostelem „Saint - Jean de Mmontmartre-2.jpgontmartre“ z červených cihel. U zelené fontány s pitnou vodou, kterými je Paříž obsypaná, Michel Faul připomíná historii fontán, za které město vděčí bohatému Angličanovi Richardovi Wallaceovi. Čtyři ženy, „cariatides“, jak je Francouzi nazývají, představující čtyři ctnosti: dobrotu, laskavost, jednoduchost a střízlivost. Střízlivost asi překvapí, no ale přece ty zelené hospodyňky musí propagovat pití vody z jejich fontány.

Po několika krocích se ocitáme před obchodem „épicerie Maison Colignon“, který proslavil film o „Amélii z Montmartru“. Majitelé obchodu odkoupili od filmové produkce dekor z filmu, díky kterému lákají turistickou klientelu.

Pod košatými stromy na náměstí „Place Emile Goudeau“, s pohledem na hrajícího harmonikáře a na kavárnu s červenými židlemi, která své ranní klienty probouzí do dne, se od průvodce dozvídáme, že na počátku 19. století zde stála velká hruška, kterou přezdívali „Poirier sans pareil“ (výjimečná hruška). Hostinec, který byl na tomto náměstí, umístil v koruně košatého stromu jeden stůl pro své hosty. Stolování v koruně hrušky bylo jednou z atrakcí, s výhledem na Paříž, dobrý plán, kam vzít dítě za odměnu, pokud bylo mimořádně poslušné. Místo se zmiňuje dokonce i v knížce z roku 1816 „Promenades amusantes d' une jeune famille dans les environs de Paris“ (Zmontmartre-3.jpgábavné toulky mladé rodiny po okolí Paříže).

Na náměstí, kde v minulosti stála hruška s kouzelnou korunou, je drobná fasáda s názvem „Bateau Lavoir“ (Loď umyvadlo). Původně fabrika na výrobu klavírů se v roce 1889 mění na několik uměleckých ateliérů a název pochází z ironické poznámky Picassova přítele, protože zde bylo jen jedno umyvadlo. V roce 1904 zde Pablo Picasso tvoří malby inspirované láskou k Fernandě Olivier a zde v roce 1907 vznikl i jeho obraz „Demoiselles d Avignon“, který byl předzvěstí kubismu. Kromě Picassa se ​​v těchto pmontmartre-4.jpgrostorách pohybovali například i Modigliani a básník Appolinaire. V roce 1970 se budova stává obětí požáru a zůstala z ní jen fasáda s nápisem.

Do roku 1860 Montmartre nepatřil k Paříži, byl jeho předměstím, život zde byl levnější, než ve městě a tak se zde usidlovali dělníci a umělci. Dokonce Montmartre měl přezdívku „le maquis“ (podzemí), neboť se jednalo o čtvrť chudou a s nedobrou pověstí. Klikatými uličkami Montmartru se dostáváme do ulice, jejíž honosnou dominantou je dům komičky a zpěvačky Dalidy, umělkyně egyptského původu. Jak to potvrzuje i pamětní tabule, žila zde od roku 1962 do roku 1987.

V téže uličce nás průvodce upozorňuje na detail, maličkou kresbu na fasádě domu, s námětem stolu umístěného v koruně hrušky. O několik ulic později se zastavujeme u bronzové sochy Dalidy, jmontmartre-5.jpgejíž prsa jsou prošoupaná a jejich zažloutnutá barva bronzu dokazuje, že kde-kdo si na ně sáhne.

Samozřejmě, prohlídka Montmartru se nemůže obejít bez zastavení u mlýna „Moulin de la Galette“ ze 17. století, či při soše muže procházejícího přes zeď, „Le Passe Muraille“. „Le Passe Muraille“ je název povídky Marcela Aymé, z roku 1943. Pan Dutilleul měl schopnost procházet přes zdi a tak zažíval neuvěřitelné dobrodružství, až do chvíle, kdy ve zdi uvízl. Sochu zrealizoval Jean Marais.

Anekdotou je, že v Paříži se vedou věčné polemiky, zda nejvyšším bodem města je Montmartre (128,21 metrů) nebo Belleville (128,16 m). Při porovnávání je však třeba rozlišovat, zda porovnáváme bod veřejné či soukromé domény.

Při naší nedělní procházce se dostáváme k domu moderní architektury se zajímavou malbou hlav několika dětí. Průvodce, Michel Faul, nám vysvětluje, že zde býval montmartre-6.jpgFrancisque Pulbot, známý ilustrátor komiksů, jehož kresby se dostávají do tisku od roku 1900 a jehož proslavil obraz pařížského chlapečka z Montmartru s kšiltovkou na hlavě a kalhotami s laclem. Na základě jeho kreseb, i dnes, když řekneme malý „poulbot“ tak myslíme typického malého chlapce z Montmartru.

Procházíme kolem uličky s domy, jejichž architektonický styl připomíná Anglii, s názvem „Villa Léandre“ a dozvídáme se, že slovo „villa“ ve francouzštině neznamená vila, dům, ale malá alej, slepá umontmartre-7.jpglička s několika domy podobné architektury.

Prohlídka pokračuje zastávkou u restaurace „Le Lapin Agile“ (Hbitý zajíc). Jak jsme již výše zmínili, v roce 1860 byl Montmartre mimo Paříž a o skutečnosti, že jeho obyvatelstvo bylo chudé a častokrát pochybné svědčí i názvy hostince, předtím než se stal „Le Lapin Agile“. V roce 1860 „Au Rendez - vous des Voleurs“ (Na schůzku se zloději), později „Le Cabaret des Assassins“ (Kabaret vrahů).

André Gill, který si sem zvykl chodit, ozdobil hostinec malbou zajíce vyskakujícího z kastrolu a tak se začal nazývat „Lapin à Gilles“ a z toho slovní hříčkou vzniklo „Lapin Agile“. Michel Faul nám při barevném dřevěném plotě této turisticky vychytané restaurace vypráví anekdotu z výstavy v roce 1910. Jeden obraz měl název „Et le soleil se Couch sur Adriatique“ (Slunce zapadlo za Jaderské moře) a byl podepsán neznámým italským malířem J.R. Boronalim. Obraz byl namalován tamontmartre-8.jpgk, že 8. března 1910 si Roland Dorgelès půjčil Lola, osla Frédérica Gérarda, majitele podniku Lapin Agile a za přítomnosti soudního vykonavatele dal namalovat obraz oslíkovi Lolovi, na jehož ocas zavěsil štětec. Pokaždé, když oslíkovi dali mrkev, tak začal freneticky třepat ocasem a tak aplikoval malbu na plátno.

Naproti nízké budovy „Le Lapin Agile“ jsou před námi známé vinice Montmartru, nyní na konci září ověšené třásněmi sladkých muškátových hroznů. Každoročně se prodá 1700 lahví vína, které prý má močopudné účinky. První révu zasadila Adélaïde de Savoie, první abatyše z opatství na Montmartru.

Naše prohlídka se chýlí ke konci na náměstíčku u nejstaršího kostela v Paříži „St Pierre de Montmartre“, kde nám průvodce vypráví historku o tom, jak Louis Renault se před přáteli vsadil, že na Vánoce 24. prosince 1898 se dostane na vrch Montmartru ulicí Lepic na své „voiturette“ - autíčku typu A , což se mu také podařilo.

A nedělní toulky Montmartru končí, jak jinak, před bazilikou Sacré - Coeur, na vmontmartre-9.jpgýstavbě níž se finančně zúčastnila celá Paříž. Vyhlásil se „souscription nationale“ (národní úpis), kde podle výše finančního příspěvku mohli obyvatelé vlastnit skrytý kámen, viditelný kámen nebo viditelný kámen se svými iniciálami. A tak se vybrali tisíce zlatých franků. V roce 1919 byla bazilika vysvěcena. Pro připomenutí rozdíl mezi katedrálou a bazilikou je, že bazilika sloužila jako poutní místo. Bazilika nemá omítku, a ani ji nepotřebuje, protože je postavena z vápence, který na vzduchu bledne a tak je věčně bílá. Vždyť dominuje městu, o kterém se říká, že je postavené z „bílého kamene“.

Průvodce vtipně poznamenává, že „umělci nemají milenky, ale múzy“. A Montmartre zůstává nekonečnou múzou umělců, intelektuálů, či milenců z celého světa.

Zdroj informací: Michel Faul

M.D.D., Paristep

montmartre-10.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky Paříž Montmartre 2013 | Jan Schinko jr.