Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zasněžená Paříž

22. 1. 2013

1.jpgRomantika, ticho, nadšení fotografové, trápící se cyklisté, opatrně posouvající se auta, vymrzlé zástupy napůl probuzených lidí na nástupištích metra, promočené boty, hladoví vrabci a holubi, děti v kožešinových čepicích. Pro Paříž je sníh svátkem.

Pařížané žijí v anonymitě velkoměsta, navzájem se ignorují, každý si své soukromí přísně střeží a řídí se pravidlem „žij a nech žít“. Existují však chvíle, kdy ve složité pavučině nevyzpytatelných situací, v soudržnosti daného momentu vzniká půda pro2.jpg porozumění, spiklenecký úsměv. Úsměv, který je pro Paříž tak typický, za kterým je nevyřčené to, že víme, co si myslíme, že si myslíme totéž, jako osoba, která se právě na nás usmála a my přesně v téže chvíli jsme jí úsměv opětovali. Nebo ho ona opětovala nám?

Úsměv na protiběžce v ranním parku pokrytém čerstvým sněhem. „Bonjour“, za kterým je společná radost z běloby, ze skřípání sněhu pod teniskami, z pohledu na větve stromů okrášlené bílou nadílkou. Protiběžec nahlas vypoví to, co si oba myslí3.jpgme „třeba to vychutnat, sníh tu dlouho nevydrží. Je to tak vzácné a krásné.“ Vzájemný pokřivený úsměv na pána, když se před námi zavřou dveře beznadějně plného metra a my pokračujeme v trpělivém čekání v tlačenici na nástupišti metra. Nervózní zaměstnankyně RATP pobíhá, pomáhá lidem se vecpat do metra a pisklavě pokřikuje ať se všichni vzdálí od vlaku. My „ostatní“ se na sebe usmíváme, protože všichni si myslíme totéž.
4.jpg
Champs de Mars u Eiffelovky jsou vyprázdněny, chlad odhání i turisty. O to působivější je běloba kontrastující s železnou dámou. Stánek s palačinkami a kávou, můj vděčný polední cíl, zákazníky v zasněženém dni nemá. Není dostatečně blízko Eiffelovky a tak turisté nevědí, že právě zde majitel Ital dává více ducha a atmosféry do palačinek a kapučína se šlehačkou. Podává mi horký šálek kávy s hojně naloženou šlehačkou, poprášenou čokoládou, s šibalským úsměvem říká, že jestli se nezlobím, že šlehačky mi dal víc, aby vykompenzovala zimu. Nezlobím se.

Exotiku třeba udělat ještě výjimečnější. Lidé vycházejí do pařížských ulic na běžkách, na Champs de Mars dvě mladé dívky vyzuly lyže a v lyžařských botách sedí na lavičce a kouří.

V Paříži žije každý sám pro sebe, jsou však situace, kdy jsou Pařížané jako sehraný celek. Sníh sbližuje jako stávky v hromadné dopravě, či děti na hřišti.

Maria Dopjerova-Danthine, Paristep

5.jpg