Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zábavy francouzských králů a aristokracie

8. 10. 2014

zabava-01.jpgSetkání máme v zářijový pátek u „Caroussel du Louvre“. Slunečný zářijový den je jedním z detailů dokonalé organizace cestovní agentury Elytour. Slovem a lehkou chůzí nás provází Jessica, mladá elegantní Pařížanka, historička, jejíž znalosti a množství zajímavých anekdot dokazují, že po staletích historie Paříže se pohybuje tak ladně, jak svou chůzí, prozrazující její dlouholetou praxi v baletu. 

„Caroussel du Louvre“ jako bod setkání nebyl vybrán náhodně. Právě na tomto místě se konaly během dvou dnů 5. a 6. června 1662 velké veřejné oslavy, s publikem 15 000 lidí. Ludvík XIV se rozhodl veřejně oslavit dvě události: narození následníka trůnu (1662) a podepsání pyrenejského míru v roce 1659 (který ukončil válku mezi Francií a Španělskem). Během dvou dnů se v Tuilerijských zahradách konaly velkolepé oslavy s ohňostroji, třpytivými kostýmy s drahými kameny a okrasnými pery. Na kopí se napichovaly prsteny, soutěžilo se s koňmi, pro veřejnost se hrála Moliérova hra. To vše za přítomnosti samotného krále Ludvíka XIV. Pět knížat bylo převlečených na motivy pěti, v té době exotických, národů. zabava-02.jpgŘímany představil samotný král Ludvík XIV, další knížata zobrazovali Peršany, Turky, Indiány a „americké domorodce“. Francouzský král byl v Evropě raritou tím, že byl pro lid viditelný a snadno přístupný, Versailles byl i pro běžné lidi přístupný. Díváme se na štěrk Tuilerijských zahrad pod našima nohama a představujeme si dusot koní, barvy a velkolepost oslav v atmosféře 17. století.
 
Několik měsíců po tom, jak se královský dvůr přesunul do Versailles, Ludvík XIV zavádí třikrát do týdne večírky ve svých apartmánech – „les Soirées d'Apartements“. Tento způsob zábavy dvořanů král organizuje z důvodu, aby předešel tomu, že členové královského dvora se začnou rozplývat po soukromých večírcích. První večírek v jeho apartmánech se koná v listopadu 1682. Během večírků král upouští od přísné etikety, pohybuje se volně v různých salonech, aniž by dvořané museli v jeho přítomnosti vstát.
 
A tak si Caroussel musí se zábavou počkat na krále Ludvíka XV. „Carroussel“, dnes známý jako kolotoč, pochází z Itálie, a slovo „carroussel“ ze dvou latinských slov „Carrus-soli“, s významem „sluneční vůz“. První „kolotoče“ se točily kolem skutečných koní upoutaných na konci lana a točícími se kolem kolíku. Ve Francii kolotoče – „carrousels“ nahradily turnaje, které byly po tragické smrti Henrika II v roce 1559 zzabava-03.jpgakázány. Versailles vytváří pro širokou veřejnost Královský kolotoč, s koňmi, barokními kostýmy a operní hudbou.
 
Z Tuilerijských zahrad přecházíme k budově divadla „Comédie française“. V roce 1661 zde Molière vytvořil svou skupinu a i v současnosti sem lidé chodí na Molièrovy hry. Naše průvodkyně Jessica nám přibližuje kontext, že v té době existovaly tři divadelní skupiny: Molièrova skupina, skupina Marais a skupina „de l'Hôtel de Bourgogne“. V roce 1681 Molière umírá, důsledkem čehož jeho skupina splývá se skupinou Marais a na rozhodnutí krále vzniká „královská divadelní skupina“, vyhrazená pro krále a Versailles. Fasáda současné budovy Comédie Française není původní ze 17. století, protože budova v 19. století shořela a byla znovu postavena. Kuriozitou je, že původně tu hráli italští herci, upřednostňovaly se italské dramata, neboťFrancouzi v dramatech moc nevynikají, jsou lepší v komediích (což se dá posoudit i ze současných filmů). Ludvíka XIV herce oceňuje, pod jeho vládou začnou dostávat i penzi. Když byli herci obviněni z konspirace proti revoluci, jako obranu se rozhodli komunikovat revoluční myšlenky, divadlo se stává lidovější, více veřejné.
 
Přemisťujeme se vedle kavárny „Le Nemours“, s terasou zalitou podzimním sluncem a přecházíme k budově královského paláce „Palais Royal“, který neměl odjakživa svou současnou formu, jeho současný vzhled pochází z 19. století. Kdysi budova neměla vzhled paláce, ale podobala se velkému domu. Vévoda Orleánský, neboť nebyl krázabava-04.jpglem, ale regentem, nemohl zůstat ve Versailles a tak se usídlil v Královském paláci „Palais Royal“. Na královském dvoře u stárnoucího krále Ludvíka XIV se dvořané nudili. A tak se zábavy přesunuly do Palais Royal. Vévoda Orleánský miloval rozmařilost, alkohol, nesnášel společenskou etiketu, měl mnoho milenek, jeho večírky se nesly v duchu dekadence a orgií. Jeho matka Alžběta Šarlota Falcká byla proti těmto zvrhlým pitkám, jejich účastníky nazývala „sacs à vin“ - pytli vína. Jessica nám upřesňuje, že hlavním nápojem bylo horké víno ​​smíchané s vodou. Vévodovy večírky se konaly v uzavřené společnosti, palác se zavíral, jídlo na stole bez talířů, holky milenky se nazývaly „les campagnes“ (družkami). O vévodovi se říkalo, že dokonce měl historky s jeptiškami. „Palais Royal“, ke kterému dnes přistupujeme s obdivem, byl vlastně ve zrodu zhýralosti a prostopášnosti. Od „Palais Royal“ přecházíme po široké avenue směrem k Opeře Garnier, jejíž majestátní budova svítí před námi svým kamenem a zlatem. Na „avenue de l'Opéra“ se zastavujeme u reklamního stánku s voňavou černou kávou, která v předobědovém čase přijde vhod a doplňuje pocit, že Elytour v organizaci myslí na každý detail.Průvodkyně Jessica doplňuje naše znalosti o haussmanské architektuře informacemi o zdobených balkonech, vysokých dveřích pro kočáryzabava-05.jpg s koňmi, architektonickými rysy viditelných fasád budov, bohatšími vrstvami obyvatel na nižších patrech a pod střechou ubytovávajících služebnictvo v takzvaných „chambres des bonnes“.
 
Paříž je bílá, protože téměř všechny její budovy jsou z pískovce. Pískovec však dost podléhá znečištění, kterému je město vystaveno a které kámen očerňuje a proto se historické budovy v Paříži musejí pravidelně restaurovat a čistit (kromě Baziliky Sacré Cœur, která je postavena ze speciálního kamene).
 
U budovy Opery Garnier, pozorujíc momenty turistů na schodech před budovou, se dozvídáme, jak Ludvíka XIV začal usměrňovat taneční choreografie opery, udával počet kroků, že během 200 let byl tanec v opeře záležitostí mužů a až postupně se balet přidal na oživení zpívaných oper. Ženy dělaly pantomimu v maskách a muži tančili. V 19. století hudební baletní komedie nabírají nádech šlechetnosti a osamostatňují se jako žánr. A tanečnice, jako například Mademoiselle Guimard, se stávají mozaikou Paříže, kterou známe i z maleb, zabava-06.jpgz filmů, kde baletky byly vydržované bohatými milenci, kde i na obraze je vždy kromě baletky mužský stín, kde muži chodí, aby byli viděni a aby si našli milenky. V 18. století se chudé dívky stávaly tanečnicemi, aby vyšly z chudoby. V 19. století, aby si našly bohaté milence. Samozřejmě, při častých těhotenstvích se jejich ladné křivky měnily, a když příliš přibraly, posílaly je do důchodu. Když byly tanečnice těhotné, říkalo se, že „je bolí kolena“. Napoleón, s jeho vojenskou disciplínou, zavádí pravidla i do tanečního kódu. V polovině 19. století se baletky začínají učit skoky a piruety, už netančí jen muži. Mimo jiné se učí i skrývat únavu při tancování. Několik výrazů baletní terminologie pocházejí právě z francouzštiny a používajízabava-07.jpg se i v jiných jazycích, jako například „chat“, „saut de chat“, či „pirouttes“.
 
Událost z roku 1858, pokus o atentát na Napoleona III přinese rozhodnutí učinit budovu Opery s majestátním vchodem. Napoleón dokončenou Operu neměl možnost vidět. V roce 1875 byl uvězněn, poté byl vyslán do exilu do Anglie. Opera Garnier byla inaugurována v roce 1875 a smutnou kuriozitou je, že její architekt Charles Garnier si musel na inauguraci koupit lístek a jelikož peněz hodně neměl, byl v druhé řadě. Jako při všem novém, i Opera měla svou prvotní nespokojenost, ústící až do skandálu, pro její různorodost v architektonických stylech, rozmanitost výzdoby. Kritika ji zvolila jako architektonické fiasko. Jessica, i z pohledu baletky, nám vysvětluje, že ačkoli moderní Opera Bastille má mnohem větší scénu a lepší akustiku pro velké balety, nevyrovná se zážitku z baletu v historické budově Opery Garnier, s jejím rozlehlým schodištěm a červenými koberci, které dávají pleti žen pěkný odstín.
 
Naše historická procházka pokračuje směrem k poslední zastávce, dalšímu důležitému místu pařížského volného času a zábav. Vcházíme do pasáže „Passage des Panoramas“, nejstarší pařížské pasáže, kryté uličky, kde v roce 1799 bylo první kino „les panoramas“ - pohyblivé obrázky v životní velikosti. Jejich tématem byly většinou velké historické bitvy. Nejstarším butikem pasáže je „Stern“. „Cafés concerts“ - koncertní kavárny byly místy, kde se Pařížané setkávali, kde chodili pít a tančit. Tanečnice postupně opouštěly Operu a přesouvaly se ke kabaretu „Folies Bergères“, oblečení měly méně, více třpytivých závojů. Matahari, která žila nějaký čas na Javě v Indonésii, vnesla do tance exotiku. A pokračování je nám všem dobře známo, kankán, Moulin Rouge, tanečnice na stolech, zvedající sukně, aby ukázaly kalhotky. V pasáži „Passage des Panoramas“ vzniklo varietní divadlo „Théâtre des Variétés“.
 
V průběhu dvou hodin jsme prošli různými místy Paříže, několika staletími, jsme bohatší o pochopení kontextu vývoje, jak jsme se dostali od královských zábav ke kabaretu. Jak nám Jessica několikrát během přehlídky připomíná, na minulé století se nemůžeme dívat očima 21. století a právě díky ní a agentuře Elytour jsme dnes tak Paříž viděli.
 
Zdroj informací: Jessica Terrier
 
Maria Danthine, Paristep

zabava-08.jpg